Jsem už touhou všecek mdlý
a ty nepřicházíš stále,
růže v parku uvadly,
opadly,
jsem tak mdlý, tak neskonale.
V křečích náruč rozpínám
po přízraku tvého těla –
mlhy, kam se podívám,
stále sám,
a ty’s přece přijít chtěla!
I mé písně vybledly,
a ty nejdeš, nejdeš stále,
smysly mé tě hledat šly,
nenašly...
Jsem tak mdlý, tak neskonale.