Můj mistře, bolesť svou jsem přines’ k tobě zas,
do studně veršů tvých jsem horkou hlavu smáčel,
plakat už nemoh’ jsem, rouhat se selhal hlas,
a Smrti těžký stín mé duše plání kráčel.
Mých dávných, čistých dní mně líto bylo tak,
mé matky úsměvů, jichž svět jsem prohrál drahý,
a oněch prvních žen, jichž zapomněl jsem pak –
ó dobo mladosti, ty prchlá příliš záhy!
Byl kdysi slunný den, a chvíli růže kvetly,
v hodinách večera kdos u mých nohou sed,
do písní duše mé polibků mušky slétly –
však bůh byl příliš sláb, vydržet nedoved.
Nad trosky mladosti zas přišla láska matky,
já chápal, v klínu jí že ještě moh’ bych spát,
leč ďábel v duši mé v té chvíli zvolal: Zpátky –
ó teplo domova, jež marně chceš mne hřát
A na trh života když vrátil jsem se sám,
co prodat nemaje, a koupit příliš hrdý,
v hodině poslední jsem vešel v tichý chrám,
a padl před oltář, a smáčel kámen tvrdý.
A zázrak stal se teď: ze světic nejdražší
šla se mnou oddaně v měsíčný večer vlahý –
Smím ještě žít, tvůj dech stín Smrti zaplaší,
má lásko šílená, ty přelude můj drahý!
Já modlil jsem se tak, však ďábel neusínal,
a v chvíli nejbližší jsem v cestě své stál sám,
a marně volal jsem a marně ruce spínal,
jen výsměch z důli kdes se valil ke hvězdám.
A všecko řítilo se náhle do bezedna,
mé touhy, mládí mé, slunce, jež chtěla hřát –
mistře, dnem soudu je taková chvíle jedna.
Ó žití ztracené – já umřel bych teď rád!