V kraji, kudy chodilo vaše smavé mládí z rána,
nežli slunce zapadne na pokraji lesa sedám,
už je tady smutno též, pole jsou již rozorána,
a já konec pohádky mezi svadlým listím hledám.
Na louce, kde za léta utrhl jsem parnasii,
mezi travou žlutavou ocún jenom v duši chladí,
nad hlavou mi chvílemi hejno ptáků v dálku míjí,
a mně zdá se, za nimi jakoby šlo moje mládí.
V slunci na sta pavučin jako zlatý vlas se třpytí,
a já slyším v korunách velké lásky tiché zvěsti,
jež tu kdysi chtěla též před světem svou bolest skrýti,
a která tu zpívala nekonečnou píseň štěstí.
Hledím do těch pavučin, a je mi tak teskno k pláči,
že má tichá pohádka nedosněna ztratila se,
a tou prašnou cestou tam, která dole v kraj se stáčí,
že, až slunce zapadne, do prázdna se vrátím zase.