Na jedno jarní odpoledne,
když fialkami voní mech,
když zázrakem ve chvíli jedné
sto poupat pučí na stromech,
si vzpomínám, a smutno je mi,
že dlouho vedle vás jsem šel,
a v oči se vám díval němý,
a přec v nich štěstí nenašel.
A smutno je mi, z ptačích trilků
když k duši mé to zavane,
že vedle sebe půjdem’ chvilku,
však spolu – spolu nikdy ne!