Měsíc svítí nad vodami –
tak, má duše, zas jsme sami.
Vidíš, to je lidské štěstí:
na konec vždy rána pěstí,
vždy jen výsměch z hloubky zní ti –
a ty, duše, chtěla’s žíti!
Já ti říkal: Duše žalná,
nech ta bílá světla dálná,
nechtěj slunce, noc když dusí.
Vidíš, tak to končit musí!
Život v mládí nerad hyne –
šli jsme tedy v kraje jiné.
Z vypráhlé a mrtvé země
dojít chtěl jsem hory témě,
nejvyšší té hory v dáli,
kde bludičky snů mých plály,
a kde bytost světlá, malá
květy touhy rozsypala,
a v nich stála bílá, lesklá –
Bože, a ten vrch byl ze skla!
Tak jsme spadli. – Co teď zbývá?
Půjdem, duše důvěřivá!...