Jak tajemné by vyzváněly zvony,
vzduch ve Veroně pln byl jeho jména,
cos šeptalo je v stínu pod balkóny,
i z hrobky, jež tu stojí opuštěna.
A nad lagunou ozvalo se zase,
když duši svou jsem koupal v moři krásy:
tvář Desdemony kdesi zakmitla se,
a jinde černé Portiiny vlasy.
A vzpomínkou tou slavnější se zdálo
mi vše, kam zraky nedočkavé spěly,
a na všem jeho zlaté stopy tkvěly.
Stín bílé fikce vyvstal nad skutečno;
a srdce tiše obchází tu vděčno,
jež kráse té se dávno bylo vzdalo.