Stín kostelíka na vlnách se čeří,
jak loďka jimi tiše zahrála,
a na ostrůvek, jenž se za ním šeří,
šplounavě v ranním slunci přistála.
Schodiště staré shora ode dveří
až v jezero se ztrácí bezmála.
Jdou tudy denně, kteří ještě věří,
jdou srdce, jež se dosud nevzdala.
V chlad kostelní pokorně, tiše vstoupí...
Zachvění dávné kdesi mezi sloupy
se tady nese kostelními stíny...
A nad jezerem do ticha se vbodly
prosebné tóny: to se zvonek modlí
za něčí štěstí, za smíření viny.