Vysoko nad řekou na skalním temeni
chuchelský hřbitůvek tichý a osamělý,
nikdo sem nevejde, nikdo se neosmělí;
jakoby zaklet byl do lesní zeleni.
Se stromu někdy se větévka sesmekne,
šelestně zavíří ve větru suché listí;
na tiché kříže se zahlédám se závistí.
Srdce se myšlénkám bezmála podřekne.
Ticho je v lese, až k obzorům ticho je,
jenom má duše tu hovoří k duši země.
Hřbitovem tiché jak zpěvy by zněly ke mně.
Srdce mé, tady my nenajdem pokoje,
tady jsou marny tvé sentimentální touhy.
To je jen podzimní variant písně pouhý.