Herečko, duši svou, hladinu rozvlnilou,
jež rozehráváš sny vznícených duší lidských,
jež mrtvé přeludy ve chvílích harmonických
jak vodou života své víry křísíš silou,
přelude sama ty mnohostí psychy svojí
uprostřed průhledné všednosti jednosměrné,
jak v tvůrčí horečku i v mdlobu z práce perné,
herečko, úcta má se k jsoucnosti tvé pojí!
V marné a smrtelné života všecko chvění
kus modra oblohy, věčnosti chvíli jednu
tak směti urvat si, zřít svět i v nedohlednu,
své lidství trýzní vést, však sama k vykoupení,
a celou vyhřmět bouř v jediném blesku z rána –
herečko, život tvůj! Buď zdráva, požehnaná!