Když tu píseň měkce v přítmí
hraje moje žena,
jakoby se někde v blízku
jako ve rtů němém stisku
ozvala mi zaslzená
píseň mládí stará.
Jakoby se ze tmy vzpjalo
s výčitkou a smutkem,
co kdy hořelo a hřálo,
než mi chladlo, shasínalo
v zavanutí příliš prudkém
rozeplání jara.
Moje jaro! Už je za mnou,
květů zbylo málo.
Člověk se jen dívá, dívá,
všecko v slzné šero splývá,
co kdys v srdci krví zrálo
zvolna řídne, všední.
Už jen tiše čekat zbývá
a se opřít v duši...
A jak hraje tu má žena,
sama steskem zaslzena,
srdce zná a duše tuší
písně akkord slední.