Ne, ve slov vzdušné, efemerní kouli
tvé slávy třpytem pohrávat si nechci,
jen stín tvůj vidět v dáli, tiší, lehcí
mráčkové bílí modrem nebe jdou-li.
A do svých snů, jak v srdce kout se choulí,
ne z tvého jména, z květů touhy tvé chci
jen trochu pelu; a mí snové křehcí
tak plny budou staré vůně gdoulí.
A všecky ženy, úsměvy tvých písní,
tvé horké touhy, v stáří neochladlé,
ty oblak hrou se v myšlení mé vrací.
A vzpomínky mé, soudcové mí přísní,
sčítají dny mé plané, marně svadlé.
Tvůj bílý přelud do mlhy se ztrácí.