Nad západem slunce, rozžhavený kov,
do hladiny řeky oslnivě bije,
na starého münstru věky černý krov
do stínohry věží rudý plamen lije.
Nad Hameln, kde stín už do uliček pad,
na pozadí žhavém tmí se kouře sloupky,
silhouetty štítů, pohádkový hrad,
boří se a lomí v planoucí ty hloubky.
Omámená duše bez úlevy slov
vnímá těžký sen té podvečerní chvíle;
na dně srdce jen se vlní rhytmus strof.
Ale do záplavy světla stín se vkrad,
výstražně se vztýčil v středověké síle
fantom mstitele. Den mizel v tmu a v chlad.