Už nevím, kde jste napsal onu větu,
že člověku jen trochu smíchu stačí
a ostatek že dotrpí si v pláči.
Sám prožil jsem to, kolik pravdy je tu.
Já utrh’ jednou bílý kalich květu,
leč svadl dřív, než dozní píseň ptačí...
A člověk sám si nikdy nepostačí,
vždy aspoň úsměv potřebuje k letu.
Mé srdce, v skalách holub osamělý,
jen volá v smutek černé hodinky,
a marně volá. Obzory se stměly.
A mezi proudy bez kormidla zmítán
kus země ve tmách hledám jedinký. –
Ba, z trnů je ten lidský život splítán.