Tak nějak příliš záhy se dneska setmělo,
jakoby nikdy slunce už vyjít nemělo,
jakoby černých ptáků se křídla rozpjala,
a s výšin nesletěla, jen čekala.
Ze zahrad vůně stoupá tajemných kořistí,
a nesplněné sny jsou přímluvci nejistí.
V předtuše, srdce moje, proč’s tak se zachvělo?
Chlad perutí těch zavál mi na čelo.
A tmí se víc a více, noc bude za chvíli;
má nepokojná duše, už jsme se zpozdili,
v dáli nám světla shasla, jdem dole roklinou,
hvězd svity na smíření sem nesplynou.
A z rokliny je na stráň už blízko docela,
kde prostřed akátů se cíl jednou zabělá.
Je zatím temno ještě – proč zachvěl jsi se, víš.
Jdem kamením a hložím – však stále blíž.