Znějí zvony podvečerem
za obzorem za stráněmi,
v údolí už mlhou šerém
mlčky plyne bílá řeka.
V zamyšlení stojím němý,
duše čeká, něco čeká.
Ticho z bílých sněhů vstalo,
které v brázdách měkké zbyly,
něco z polí zazpívalo,
smutně, že to v srdce bolí.
A já zřím, že není síly
jít už do těch šírých polí.
Za řekou jde noc už tiše,
soulad zvonů dozní záhy.
Naposled se zvedla v pýše
duše má a čeká, čeká.
Ale temno nade prahy
osiřelou naděj leká...