Tou cestou k nádraží kde svadlé listí leží,
a jež teď na podzim je blátivá a šerá,
kde v stromů korunách pták ozve se už stěží,
my naposled šli včera.
Tak šli jsme spolu zas, jak chodili jsme denně,
a mlha dýchala svou divnou vůni všude,
my poznali jsme už, co přišlo netušeně:
jak smutno nám teď bude.
Jen touhu v duších svých, jež zůstala nám z všeho
jak vůně ve květech, jež v albech svadly kdysi,
z těch chvílí předrahých a štěstí velikého
my v život odnesli si.
A až zas po čase v kout onen zajdeme si,
jenž bude zavát už a zcela osiřelý,
my vzpomeneme jen, že tady oba kdysi
jsme trochu štěstí měli.