Po dlouhé plavbě cíl ždaný kyne, proud zlata z oblak dolů se line, všem svítí ve zracích břehy pokryté květů bělostných sněhy
i nachem květů, v hroznech jež kvetou a v zeleň svoje kalichy pletou; krás vytoužených rajský to eden, kam zástup princem z vlasti je veden.
Slasť božská mužům v srdci se rodí, vítají ostrov chorálem z lodí, velebné zvuky hlaholí z dáli, zalehnou ve sluj v útrobách skály,
Baldomer kde svůj útulek hledá, kde v kruhu černé havěti sedá. Uslyše hlasy uštknut jak zmijí, po pomstě volá, v křeči se svíjí.
Pospíchá na vrch, kde ukryt v křoví, zří jak sem lidé vstupují noví: V předu všech princ jde s věncem kol hlavy, za ním se vlekou ostatních davy.
Po mírném svahu k temeni hory pomalu kráčí mužů, žen sbory. Po každém kroku jeví se krása, oslněn zástup zpívá a jásá,
chvíli co chvíli zvolání čísi v šumot a hluk se vůkolní mísí. Astronom hledě k obloze praví: Dalekohledu úkol to hravý
přiblížit hvězdy tomuto ráji, kde všechno kvete ve věčném máji. Sochař, jenž dláto v ruce své nese, řeč takou zase mluviti jme se:
„Přeměním dlátem omšelé skály, by pravým divem krásy se zdály. Bard jeden snivý s larghetem zlatým, povídá hlasem nadšením vzňatým:
Naučím ptáky zpívati píseň, jež bratrům v dáli zahání tíseň, znáte ji všichni, tu píseň z mládí, která vždy k snění tesknému svádí
a duši rukou matčinou hladí, když v světě všichni přátelé zradí. Zeno a Egla ruku jdou v ruce, srdce jim buší v přesladké muce,
ústa jich mlčí jakoby němá, láska, jež pravá, pouhých slov nemá, opodál Zenův malý hoch pádí, s cesty ho motýl stříbrný svádí.
Temeno hory dostihnou davy a všichni svoje obnaží hlavy, by Bohu díky vzdali své vřelé za jeho dary přehojné skvělé.
Baldomer v skrytu k zemi se tlačí, co zřel, to jemu docela stačí. Neznaje bázně pustí se srázem a v skalní sluji octne se rázem,
hrozná jej vášeň v objetí schvátí, přísahá, že všem naděje zvrátí. Dopřeje hostům chvíli jen času a pak je pošle všechny hned k ďasu.
Baldomer chystá pomalu zhoubu, otvírá skřínku, starou svou chloubu, ku prachu doutnák hořící klade a potom ven se s chechtotem krade.
Na moři zlatý horizont hoří, na vrchu lidé rodinu tvoří. Princ v světle jasném ozářen sedí, pozorně všichni na něho hledí,
v evangeliu lásky že spása, svým bratrům slovy známými hlásá: V tom náhle třesk a rachot i hřmění, v zápětí slyšet pod zemí chvění,
pak výkřik z hrdel ozve se bouří a rázem vše se zahalí v kouři, plameny rudé šlehají vzduchem, sténání, nářek zavznívá ruchem,
těla se o dešť kamenů tříští a zkázu celou okamžik příští dovrší novým praskotem skály, zdá se, že o zem ďábli si hráli,
tak hrozný obraz jeví se zraku, když zmizí přízrak hustého mraku. – Smrť bílá tiše přechází polem, mrtvoly, hnáty a krev zřít kolem;
umírá princ a krví se dusí, šeptaje: Láska odpouštět musí...
Cookies on Poetry Cove