Podivný duše pud
mne v dálku širou táhl,
kdož ví, zda byl to blud,
já cítil touhy trud,
jak jsem si k srdci sáhl.
Nevěda ani kam,
na tichou pouť jsem vyšel,
to nebyl přece klam,
mne někdo volal tam,
já jsem ho dobře slyšel.
Zář bledou měsíc lil,
když nekonečnou poutí
jsem klesl zbaven sil
v čarovném kraji vil
na vetché lože z proutí.
Nade mnou devět děv
tančilo vzdušně kolem,
jak chimaerický zjev
a jejich libý zpěv
zněl smaragdovým dolem.
Náhle se jedna z nich
sklonila ke mně blíže,
a já zřel jaký div,
že k ní už co jsem živ
mě stará láska víže.
Zářící její vlas
závojem zlatým splýval
po těle vzácných krás
a její vroucí hlas
se v moje srdce vrýval.
Já hleděl v její zrak
modravý jako nebe,
na kterém žádný mrak,
a byl jsem šťasten tak,
že sotva znal jsem sebe.
Nadarmo jsem se ptal,
když u mne blízko dlela,
zda se to zázrak stal,
že ve mně člověk vstal
opojen štěstím zcela.