Co v světě hledáš s lyrou svou, barde?
Kdo slyší tě tesknou píseň pěti,
kdo chápe ryvnou bolest tvou, žal?
Píseň ti vrací ozvěna skal!
Co můžeš dáti, potulný barde?
Ve strunách lyry máš věno celé:
Iluse, touhy, naděje, sny!
Jiné si věno žádají dny.
Poslouchej cinkot dukátů, barde!
Dukáty zvoní ohnivé, skvělé,
toť hudba doby pro lidský sluch –
třeba v ní nebyl básnický duch.
Odlož svou lyru, potulný barde!
Vymřely dáno blouznivé děti,
jimž k srdci mluvil zlatých strun sten
– dnešní svět rodí kupčíky jen.