Starého maharadži zlatá klec vězením rani z Durgatanu, volnosti požívá tu ale přec, neb může otevříti bránu,
jež vede v drahokamů plný sklep, kde září člověk div že neoslep. Pán z Durgatanu o tom marně sní, zlatými šperky s drahokamy
jak svojí choti oči rozjasní tisíců barev duhy hrami, netuše, že starého supa spár choť nepotěší vroucí lásky žár.
Strhuje rani v snění prudký vír, v stříbrné noci sní o zjevu tak krásném, jako smělý bohatýr, jejž slavil ve hrdinském zpěvu
potulný bard kdys dávno v rodných zdech svou písní o Ramovi, Bharatech. Ganeša, oblíbený radžův slon, nesoucí rani na břeh k moři,
zastavil se pro velký lidu shon, jenž hradbu nerozbornou tvoří. Nag, perel lovec, dává život v plen, by velkou perlu z moře vynes’ ven.
Náhle se ozve v davu šum a ruch, slon chobot zvedá, hlučně troubí. Nag, slíčný jinoch jako Hari bůh, jenž s bohyní se Lakšmi snoubí,
před rani kleká s perlou, pravý div, takovou nezřel nikdo jaktěživ. Po druhé znovu z hlubin zrádných vln vynáší perlu lovec smělý,
zrak jeho milostné je něhy pln, co touhou kleká rozechvělý a snem se sladkým náhle opíjí, nevidí u noh sáček rupií.
Po třetí Nag se ještě hrouží pak a dlouho na dně perlu hledá, lid dobrý k moři v hrůze zvedá zrak. Mrtev Nag, tvář ve smrti bledá
a ztuhlá ruka, něco svírá v ní. Vylovil perlu velkou, poslední. Na srdce rani padá stesku tíž, to perly snad se v slzy mění,
když tiskne tři je k srdci blíž a blíž, modrou, jak romantické snění, zarudlou, jako tajné lásky hřích, a bílou, jako v Himalajích sníh.
Cookies on Poetry Cove