Nad moře ostrov osamělý trčí, koráby zřídka kolem plují jen, nevábí břeh je nehostinný, smutný, kde plyne trudný život beze změn.
Veliký vítěz, dobyvatel světa sedí tam zlomen hlavu kloně v dlaň, dívá se, kterak vlny o břeh bijí vedouce stále nový útok naň.
Sleduje zápas moře s tvrdou skálou, myšlenek při tom v hlavě živí roj, ví, že se skála moci neubrání, že moře jednou vybojuje boj.
Sám býval pevný jako skála v moři, do které silný příboj prudce bil den za dnem, neunavně, bez přestání, až celou zničil, zdolal, rozdrobil.
Hle, ruce jeho bledé jak se chvějí, korunu jimiž v skráň si vsadil sám, když zvony tehdá vyzváněly a jasem, září planul celý chrám.
Vzpomíná zlatých časů svého mládí, vzpomíná slunných dávno zašlých dnů, kdy poručíkem ve Valenci býval neznaje vratké slávy hrdých snů.
V těch dobách cítil štěstí pravé hřáti, císaři hrudí prochvíval jen chlad – to vítr s polí zkrvavených vanul, až srdce v těle zledovělo snad.
Zajatci hlavou dumy šeré táhnou, hovory živé vede s sebou sám, nechce se poddat tiše beze vzdoru osudu svého přepodivným hrám.
Slídivé zraky přísných strážců střehou řeč jeho, každé hnutí, každý krok, útrapám aby konec neučinil zajatce smělý v moře zrádné skok.
Nad moře ostrov osamělý trčí, koráby zřídka kolem plují jen, nevábí břeh je nehostinný, smutný, kde plyne trudný život beze změn.
Cookies on Poetry Cove