S pastvin se stádo ovcí již vrací,
na šalmaj pastýř písničku hraje,
večer si lehá do klína kraje,
Longswood se v šerém závoji ztrácí.
Císař ven oknem komnaty zírá,
po tmavých pláních zrak jeho těká,
na čelo dlaň se přimyká měkká,
kde slední naděj v záchranu zmírá.
V stíny se halí zahrádka tichá,
panenka váže v šatečkách chudých
kytici z růží krvavě rudých,
kytici váže, soucitně vzdychá.
V duchu zří oči smutného pána,
po čele chmury jemuž se honí,
jenž vděčný úsměv vždycky má pro ni,
kytici když mu podává z rána.
Radostná záře tvář jeho zladí,
na chvíli los svůj zapomní zcela,
ztratí se vrásky z hrdého čela,
po vlasech zlatých co ji tak hladí.
V loučení rukou panence třese,
za ní se dívá, než v dáli zmizí,
šeptaje dík jí za soucit ryzí,
za trochu lásky, kterou mu nese...