Mezi haldou zaprášených knih
já doma starý brevíř našel,
jenž během času setlel, zašel,
jako modlivší se z něho mnich.
Zely na mne z mnohých jeho míst
vybledlých liter trosky pouhé,
snad rozmar byl to chvíle dlouhé,
že jsem chtěl ten starý brevíř číst.
Proč já jej chtěl číst, nevím sám,
cos nutkalo mne k tomu asi –
snad, že mnich skryl tam zlaté vlasy,
jako relikvie svaté v chrám.
A pak ještě něco: Suchý květ!
Se žlutým listem malý křehký stonek
a na něm bledý modrý zvonek.
Kdož ví dnes, snad celý mnicha svět!