Do síně zasněných antických soch
zabloudil nesmělý, pobledlý hoch,
na pouti spletitých života cest.
Zajal mne vášní svých podivných gest.
Jak motýl na vonném květu se chvěl,
tykadla jakoby v prstech svých měl.
Stejné se pocity vzkřísily v nás;
já zrakem zmocnil se čarovných krás,
dotykem nervosních prstů svých on.
Před námi stál Foibos Apollon!
Jak motýl na květu slepec se chvěl,
tykadla jakoby v prstech svých měl.
Paprsků zlatých jej polila zář.
Foiba milostná, přeskvělá tvář
pohlédla do jeho půlnočních niv.
Poznal tu božského umění div!
Jak motýl na vonném květu se chvěl,
tykadla jakoby v prstech svých měl.