Jak vody kalné plynou dny a noci.
Má duše hledí ve snách za obzory
k dalekým břehům, za stříbrné hory,
zajata v poutech chimerické moci.
Řím, koloseum, triumfální brány,
z mramoru chrámy zvedají se v kráse,
minulost přítomností živou zdá se
a ničím času let a země lány.
Vznešených patriciů známé tváře
intimním kouzlem planou vnitřní záře
a ruce přívětivě vstříc mi kynou.
Ve snách těch neznám tísně samotáře,
květiny kladu bohům na oltáře
a srdce plesá písní Venušinou.