Hle, píšťala teď zalkala, jak čataka, jež samečka
zve toužebně ku návratu do teplého zpět hnízdečka,
slyš bubínek znít v znamení, že přicházím ti zatančit,
bok houpá se, krev pálí tak a v srdci žár je dobře skryt,
slyš, rolničky na nohou mých, toť kmitavý je zlatý stín,
znáš kouzelné jich zvonění, znáš dlouho je: Dzin gin gin gin.
Já vnášela svou bujarost do šedých komnat, zahrad tvých,
byl všude ples a radost jen, zazvonil též radostný smích,
pak přišla sem Idžemil a zanesla k nám tvůj trpký hněv,
v tvém domě i v tvých zahradách ruch utichl a přestal zpěv.
Ó, Pane můj, tvé oči zří mi chladně vstříc, jak dýky hrot,
proč pohled tvůj mne v milostném kdys objetí již neprobod?
Proč ruka tvá vždy hladící dnes studená tak jako led,
proč lásky tvé květ opojný v zahradě snů víc nerozkvet?
Hleď, ruce mé se vlní tak, jak brejlovci o slavnostech
před Kapilou, jenž ovládá říš podsvětí kdes v propastech,
tak touží po těle tvém, vinou se v tvém vroucím objetí,
by strávil je rozkoše žár, tvé polibky i prokletí.
Zvuk rolniček na nohou mých, toť kmitavý jen zlatý stín,
zní volněji a slábne již, jen naslouchej: Dzin gin gin gin.
Ó, přišel den, kdy tančit smím pro tebe já tu naposled.
Kde útěchu já v bolestech vyhledám teď? Umírám, hleď!
Dzin gin gin gin.
Oum.