Pohřbili knížete
v šerou kamennou hrobku,
zavřeli princeznu
v temnou žalářní kobku.
V ponurém sklepení
bledá princezna snila
o zlatém paprsku,
který věčná noc skryla.
Nadarmo čekala
v slzách tichého stesku,
kdy zlatý paprsek
vzplane v čarovném lesku.
Toužila po záři,
jež si s perlami hrála
a v krvi rubínu
ohněm červánků plála.
Tesknila po jase,
který v démantech svítil,
jak první pozdrav dne
bílou jitřenku vznítil.
Myslila na slávu,
v jaké v zašlých dnech žila,
když na skráň knížete
věnce zelené vila.
Mezitím pavouk si
sítě stříbrné předl
a s bledou princeznou
divnou besedu vedl.
Hovořil o mušce,
která v předivo padla,
když se ke skulině
světla denního kradla.
S úsměvem vykládal,
že si z jejího křídla
zhotovil okénka
v stěnách vzdušného sídla.
Když bledou princeznu
takto rozpravou bavil,
do okna v žalář ji
sličný bohatýr zdravil.
Na rychlém vraníku
klusem přijížděl k věži,
princezna jeho zjev
z dálky viděla svěží.
Doufala princezna,
že sem přijíždí pro ni,
podkovy z dálky však
stále slaběji zvoní.
Vysněný bohatýr
zmizel mžikem jí s očí,
bělounkým šátečkem
za ním marně už točí.
Princezna umřela
steskem za krátkou dobu,
pavouk jí upředl
hebkou smuteční robu.