Je teskno mi po všem, co v duši mé žilo,
co v jarních paprscích se vesele smálo,
co z květů na lukách svěží rosu pilo
a na slunci se venku rádo tak hřálo.
Umírá pomalu slunce v zlatém jase,
studený vítr vane sem ze snivých lad,
poslední astry na rovech kvetou zase
a rudé jeseně smutek v srdce mi pad'.
Obzor se dokola v šedé mlhy halí,
noc se tak kvapem dlouží a den již krátí;
odlétli bílí ptáci bůh ví kam v dáli
a nikdy se zpátky domů nenavrátí.
Se smrtí dneska si kantilenu zpívám
o illusích, marných snech a mrtvých touhách
a v kraj se drahý zadumčivě dívám,
kde hejno krkavců se černá v hroudách.