Zahoukla rána z děla, až hláď se pozachvěla a koráb zbrázdil moře, své boky do vln noře.
Za krátko ty tam domy, zelené háje, stromy, pomalu v bledém mraku zmizely břehy zraku.
Z nás každý v staré vlasti pochoval všechny strasti, těšil se v život nový, o radostech jenž poví.
My pluli v širé světy, kde azurové květy, kde zlaté zrají plody, stříbrné tekou vody.
My pluli v ony kraje, jež zjeví štěstí taje, kde v lesích ptáci sídlí duhových barev s křídly.
Čas míjel jako v letu, nebylo věru zle tu, zpívali jsme své písně, neznali strachu tísně.
Však jednou v temné noci nás strhlo do své moci zběsilé bouře vření, jež moře v peklo mění.
Zapálil blesk nám stožár a rázem byl tu požár, hned každý oheň hasil, by holý život spasil.
Když potom ztichla bouře a zved’ se oblak kouře, tu my jsme zemi zřeli v doletu asi střely.
Po moři vrak se šinul, co platno břeh že kynul, do lodi voda bokem se hnala dravým tokem.
V tom zvolal někdo z chasy, že je břeh blízko asi, a mžikem všem tu zdá se, že dán je signál k spáse.
Člun spuštěn rychle s lodi, naději srdce rodí, je třeba slední síly, dospěli bychom k cíli.
Člun přistál na pobřeží. V ústrety kdos nám běží a drsně se tak směje, že duše se až chvěje.
Jej všichni dobře známe a z něho hrůzu máme, ryšavé vousy hladí, každému štěstí zradí.
Cookies on Poetry Cove