PÍSEŇ SAMOTÁŘE.

Často se své duše ptám, když v parku sežloutlém sedám opuštěn, docela sám, co tady v tichu tom hledám,

co tady v tichu tom mám. Něco mne vábí tak sem, daleko od města vřavy, prchám jak v čarovnou zem

před bouřícími se davy, jež krásným zhrdají snem. Zřím hvězdy. V dálce se tmí, z úkrytu stíny mne zdraví,

zda někdo nevěřit smí, přátelé že jsou to praví, jediní přátelé mí. Často se své duše ptám,

když v parku sežloutlém sedám opuštěn, docela sám, co tady v tichu tom hledám, co tady v tichu tom mám.