Milenku vzácnou doma mám,
s ní večer bývám sám a sám,
přinesla mír pod rodný krov,
na mne se dívá beze slov.
Je nejkrásnější ze všech žen,
jež v žití spatřil jsem kdy jen,
a čistá jako serafín,
na jehož duši žádný stín.
Markýza s bílou parukou
je touto skrytou láskou mou,
ji pro mé touhy tichý sen
umělec štětcem stvořil jen.
On v její azurový zrak
zakouzlil celou duši tak,
a v bledou něhyplnou tvář
měsíční rozlil sinou zář.