Na stupních trůnu šašek dvorní ve zracích krále býval blázen, s papouškem, se psy, v jedno házen, dvořané o tom byli svorni,
že dovoleno všechno smělci s rolniček hudbou, kotrmelci. S milostí pána v pevném svazku on u nohou mu líně léhal,
slabosti jeho chytře šlehal, na tváři idiota masku. On býval mimem každou žilou, jenž první episodu hrával,
talent mu v záři žezla zrával a rozvíjel se celou silou dnes v roztomilé komedii a zítra zase v tragedii.
On sobě vždycky zvolil roli, intriky hrával bez soutěže, v komice vypadal též svěže, vtip jeho chutnal pepřem, solí.
Ve stínu staré citadely na šibenice holých trámech zkoušel své štěstí v epigramech, v nichž blýskal, jiskřil vtip se skvělý.
Kde kat své ruce v hrůze brodil, tam vtip se šibeniční rodil. Havrani střehli jeho Musu, co jedni v něm i ďábla zřeli,
druzí se s nimi oň pak přeli. Zjev jeho plašil všecku luzu. Když ministři pak v státní radě strojili lidu nové daně,
bavil vždy dámy dvorní za ně v besídce stinné na zahradě, líbával, vonné trhal růže, ledacos blázen provést může –
A romanci jim starou zpíval o marných slibech každé lásky, rozkošně rděly se vždy krásky a park se zvolna v stíny skrýval.
V komůrce sám když potom býval hrou celodenní zcela znaven, křiklavých cárů šaška zbaven, srovnal svou páteř, v noc se díval,
otázku sobě kladl v duchu: Kdo moudřejší je v žití ruchu? Zda ti, již s gestem moudrých chodí, jichž rozum ukryt v kalamáři;
ministři, šlechta, bakaláři, či šašek, jenž je za nos vodí.
Cookies on Poetry Cove