Stříbrná mince
s knížete hlavou
ztratila dávno
cenu svou pravou,
zůstal jí pouze
zvonící dlouze
čarovný zvuk.
Ležela v zemi
hluboko dole,
nahoře oráč
vzdělával role,
šel za svým pluhem
v zápase tuhém,
na čele pot.
Vyoral minci,
dal ji svým dětem,
tyto zas dále
a tak šla světem,
až přišla ke mně
z daleké země,
za mořem kdes.
Prohlížím minci,
o stůl jí zvoním,
blíže k ní hlavu
pozorně kloním,
poslouchám znění,
jež se tak mění
v podivný zvuk.
Polekán smíchem
vetřelce hledám,
pekelný přízrak
za sebou shledám
nehybně státi,
drsně se smáti
své prosté hře.
Můj host se chechtá
a z důlků obou
planou mu blesky
sršící zlobou,
zašeptám v strachu
k milému brachu,
co tady chce.
Otevře ruku,
vztáhne ji ke mně,
při tom se ozve
hlas jakýs ve mně,
jenž rce mi tiše,
že z pekel říše
sám to je ďas.
Chce moji minci,
přišel si pro ni,
dlouhá už léta
se za ní honí,
všude ji hledá,
pokoj si nedá,
chce svoji mzdu.
Stříbrná mince
s knížete hlavou,
patří mu dávno
odměnou pravou,
jeho je daní,
Jidáš co za ni
polibek dal.