Zámeček Brias,
jakého nezná báj,
střeží kus štěstí,
ztracený skrývá ráj.
Pustina kolem,
křoviska ostružin,
v blátivé cestě
několik kalužin.
Na koni cválá
z Longswoodu vzácný host,
oř jeho řehtá,
natřásá bujný chvost.
V požloutlé tváři,
ve zracích s clonou řas
císaři hraje
pohody blahé jas.
U branky stane,
okouzlen hledá tam,
nevěří očím,
za sladký vše má klam.
Miss Abellova
s kadeří jako len
s ošatkou zrní
vychází právě ven.
Holubů hejno
běloučké jako sníh
se střechy slétá,
co její zvoní smích.
Na hlavu, ruce,
ramena z úběle
holubi bílí
sedají nesměle.
„Venuše božská
s panenským vděkem vnad,“
pomýšlí císař,
„nebyla krasší snad.“
Císař se dívá,
promluvit váhá k ní,
despota – tyran
pohádku měkkou sní.