K pohádkám v zimě jednou když byl čas,
když z krbu lil se k nohoum rudý jas
a venku nikde živé duše ani,
tu bába má, jíž požehnáno let,
se jala vnukům tiše vyprávět,
jak chodbou v zámku chodí bílá paní.
Všem dětem planul vyjeveně zrak
i mně podivnou touhou jiskřil tak,
však nikdo neměl o tom pravé zdání;
častokrát v očích děcka oheň hrá,
kdo tušit má, že v duši malé zrá
nějaké nerozumné, divné přání.
Na večer potom již ten příští den
já dostal jsem se tajně z domu ven
a k zámku rozběhl se sněžnou plání,
když překročil jsem tmavé chodby práh,
tu zvláštní pocit mojí duší táh’,
jenž do dnes strachu vstoupiti v ni brání.
Čas plynul, nevěděl jsem ani jak,
za krátko víčka byla těžká tak
a brzo na to přišlo na mne spaní.
V prsou se súžil znenadání dech,
uzřel jsem bílou paní ve svých snech,
čekaje tady v touze čisté na ni.
Přede mnou stála, v očích tichý stesk,
vlas její stříbrem noci se jen lesk’.
Rád byl jsem, ke mně že se sklání.
Hodila v klín mi sněhobílý květ
a zase zvolna odcházela zpět,
že zraku ušlo řízy její vlání.
Paprsek jitřní v chodbu stmělou pad’,
pod oknem svítil křišťálový sad
a zvonek s věže hlásal úsvit ranní.
Já probudil se s jitrem ze sna též
a hádal, zda to pravda je či lež,
že byla v noci u mne bílá paní.