Na lůžku smrtelném král leží, opodál lůžka klečí jeho syn: „Zde odevzdávám trůn Ti, synu, opatruj Tě i zem Tvou Hospodin!
Bůh opatruj Tě na Tvém trůnu, na trůn se štěstí zřídka usměje; nestěstí vráží naň jak příval a štěstí sotva jako krůpěje.“
I zemřel král. Syn ujal vládu a kde a jak jen moh’ se přičinil, aby smyl všecky stopy v zemi, které kdy osud zlý byl zavinil.
A na hrad zavěsit dal zvonek a rozhlásiti všude po zemi, že, šťasten jsa, vždy zvonit bude a v neštěstí že zvonek oněmí.
Na vížce přímo nad ložnici zvonek je k slovu krále zavěšen a král je jist, že zvonit bude, jak mile nachýlí se každý den.
Však minul den a minul druhý, král dobře činí svým i zemi své, však když jde zvonit, zamyslí se, a nezazvoniv ani – zpátky jde.
Tu našel rádce. „Dnes mi zvonku rozhlásíš zemi, že jsem šťasten byl!“ Však než se nachýlil den první, zradil jej rádce a král – nezvonil.
A přítele měl také jednou, a již šel štěstí vyzvánět; – tu spatří s odpůrcem jej v řeči, a nezazvoniv z ložnice jde zpět.
Nuž, bez rádce a bez přítele zasvětím národu se sám a sám a pod každičkým tichým krovem si dobré šťastné lidi odchovám.
Tak mysli král, tak také jedná a pod večer, když slunce jde již spat, spokojen, šťasten chce jít zvonit, tu však sem zástup lidu žene chvat.
„Ó králi, vysvoboď své děti, nepřítel blíží se sem zdálečí!“ A dobrý král je nucen sáhnout na místě po svém zvonku, – po meči!
A tak již stárne, vlas mu bělí a ruka slábne s vládní otěží, však, byť i někdy šťasten zdál se, přec zvonek stále mlčí ve věží.
Tu když už k smrti hotoví se, zaslechne pláč a nářek pod hradem a ptá se, co to znamenat má, a slyší, že to lid jde v pláčí sem.
„Ó, přiveďte mi sem mé dítky, oni mne předce, předce milují!“ Tak praví král a v loži vstane, a do síně sem lidé vstupují.
„Tak vy jste přec mne milovali?“ táže se král a lid mu odvece: „Můžeš-li si kus žití koupit, lid koupí Ti jej krví ze srdce!“
Tu překonán král slastí rajskou uchopí provaz zvonce v objetí, prvně a posledníkrát zvoní a duše jeho k nebi odletí.
Cookies on Poetry Cove