Ve přístavu Neapolském, živo dnes a lid se hemží, neznal Vesuv toto ruchu, pokud Vlach nekupčil s Temží.
Co však zná se s Albionem, schudl srdcem, podstať celá jest jen nedopalek síly, jíž se římská ňadra chvěla.
Bratry z jižních pasů vleče k Niagaře prostopášně, krví jich mu révy rdí se, vavřín mzdou mu této vášně.
Třístežňová loď dnes má se na pouť zaatlantskou bráti, žel však, že sta obětí se s ní víc nazpět nenavrátí!
Větry dují od východu, nedočkavě tůň se vlní, zvědavými Neapolci přímoří se stále plní.
Krkavců roj hladov krouží nad lodí, nad mouřeníny: tušiť, že loď v bezpečnou smrt od Atlasu nese syny.
Na lodi pak třistežňové v bílých plachet šedém stínu, vzhůru k černým dravcům zírá nejmladší všech mouřenínů.
Z hloubi vzdech si po svobodě, kéž by směl jít za krkavcem: svobodným by zase stal se, volným v modrém vzduchu plavcem.
S bolnou duší, teskným okem za krkavci dvěma zírá, jak každý svá volná křídla na přístavem rozprostírá.
Nad přístavem výš a výše paláce ční na výsluní, jak labuti vzhlížejí se v zrcadelné mořské tůni.
Z paláců pak hrdé panstvo v rozkoši se k moři dívá: mnohá dívka něžnou rukou na shledanou k moři kývá.
Krkavců dvé, černých ptáčat, nad paláce zaletělo, mouřenína matné oko sotva jich již v dáli zřelo.
Jak dva body v jasné dáli, ještě jich posledně shledl, – aj, mladíče, proč se chvěješ? Proč jsi mi tak náhle zbledl?
Není to dvé černých ptáčat, dvě to očí jískrnaté, s nimiž potkaly se nyní mouřenína zraky vzňaté.
Z jiskrných těch černých očí divoký žár lásky sálá: v mouřenínu, na němž tkví teď, vzplane láska neskonalá.
A zas bělostnou svou rukou kyne dívka mladíkovi: on jí zaslal lásky povzdech, ať ho dívce větřík poví.
V tom, slyš, výstřel ve přístavu, na lodi se opakuje, – k pozdravu se sklonil prápor, – loď se hnula – dále pluje.
Mladík rukou dívce kyne, kyne šátkem dívka žhavá, z ňader, touhou výš se dmoucích, povzdech Vlašky „s Bohem“ dává.
Žhavá dcera Neapole za mladíkem s láskou zírá, – – s mladíkem však za moře se otrokářská loď ubírá.
Cookies on Poetry Cove