Chví se prales, chví a duní
v mrtvém klínu pouště němé,
jakoby to v mrtvém těle
srdce velké – rozželené.
S písní na rtech mnohý zemřel,
a již prach je jeho tělo,
a přec věčně světem vane,
čím se jeho srdce chvělo.
Oj pralese, čí to touha,
lůnem tvým a pouští vane,
čí to srdce v tobě chví se,
srdce dávno rozmetané?
Rci, když nocí lká tvé lůno,
když se chvěješ v pološeru,
zdaž si s unylým tím srdcem
toužíš poušti na nevěru?
Aneb zřídlem touhy věčné,
neskonalé tvojí strasti,
zklamaná je velká touha –
touha po milené vlasti?