Výtečníkova žena.

„Sto třicet zlatých a pět nováčků!“ Děkuju pěkně, dost mě to dnes stálo, a co jsme měli, šlo jak na dračku; a to jich přišlo prý dnes ještě málo!

Děkuju pěkně, pravím ještě jednou, když se tak přihrnou k nám výtečníci a kolem muže za stoly si sednou a sáhnou místo knih si k noži, k lžici:

tu nelze ženě zůstati jen chladné, vidí-li z plných mis najednou suchopár; co toho teď už literatům padne, na to by prask’ už Halánkovský pivovár!

Peníze lítají už jako smetí, však muže mého těší každý nový host, s nadšením hned mu vstříc ku dveřům letí: „Baruško, sem pojď, co tvá povinnost!“

volá hned na mne, hned mne představuje, aby prý odpustil mi, hned ho odprošuje, že prý jsem nejnižší všech českých těl – – a potom velí: „Vidíš’ ženo, to pan Hudeš,“

a začne kázat, jakby říci chtěl: „Znamení tomu klaněti se budeš!“ Hm, nedávno spad s hřebíku a juž mu Maecenáš můj prokazuje slávu;

já však jsem mu nasolila kritiku, chudák měl hlad – a já mu dala černou kávu. Teď však už dost; dost se mne nazlobili, když na mé konto mi tu notně pili;

nyní je odved’ starý do divadla – jak se mi zdá, též věnec s sebou vzal – jeden z nich dnešní kus prý překládal. – – Teď se mne starost na chvílečku spadla

a ke všemu co dobrý osud chtěl: můj starý si tu album zapoměl. Tady je mám teď, a za všecku túru, co mi ti výtečníci kuřat povraždí,

mačkat teď mohu českou litée – turu a třeba rozmačkat je tady pod paždí. Ba vsaďte se, že všecky jejich křiky, – aniž by z nich kdo něco pochňap’ si –

strčiti mohu já i s výtečníky i s učenosti jejich hezky – do kapsy! Ale ne; ne, já nechci dělat ostudu o tomto šťastném, čekaném už dnu,

spíš poděkuju za to album osudu a co v něm vězí, teď si prohlídnu. M–hm, to je ten, jak tu pravil kdosi, co si dle Riegra nechal vousy stát

a hodně huňatý teď klobouk nosí, aby si moh’ na výtečníka hrát. Ne, ten můj muž přec neví kudy kam s takovým výtečníkem; – však, to je jen do dnešku,

já podle svého vtipu za to mám, opičák ten že patří nejvýš někam – na dešku! Aj aj, i pěkně vítám z Mladé Boleslavi! a že se Vaše Jasnost také vejde sem,

neboť co jdete na hon s panem Taxisem, jste pixenšpondr jeho – jak můj manžel praví. Nu, vy ste chlapík, a já vzdor na vzdor budu Vám říkat: Jeho Jasnost redaktor!

Teď konec smíchu – teď mám věru smíchu dost, tu na mne hledí vtělená Vám zámožnost, má hezké brejle, kabát velmi drahý, z kapsy mu koukaj’ čtyry záložny,

a co zas vydává teď „Posla z Prahy,“ je i ten knoflík jeho zámožný; a když se teď už i na šicí stroje pozor dává, provolám mu i ženě jeho třikrát mírné „sláva!“

A pořád že nic, že prý naše šlechta nehodlá táhnout s námi nikdy víc, že prý ji demokratismus náš v kapsách lehtá, a teď tu přede mnou je – pší!! (kejchne) klam, – no, už nic!

Fotograf mu dal ministerské křeslo, nu, to se sluší, – – aj, tuť jeho heslo: „Buď slavný život, nebo slavná smrt!“ I kam jsi se s tím heslem jenom vrt!

Ty se tak k vlasti svojí vřele máš, – kéž jalové jen vlastenectví vzal si kat: nadělat hluku, slavně žít – to znáš, však umřít, neb mám groš dát – – darmo povídat!

Ten panák tuhle podepsal se „Sláwowrat.“ Je to snad ten, co chtěl kdys s námi stát, kdyby se nebyl bál, že Češi na mále zvolí si kavárníka kýhos za krále!

Takových rytířů má národ tuším, tuším, moc, a proto, nechejme se, – – šťastnou dobrou noc! I kýho kováříka, ten tu hezky sedí a zdá se, jako by se na svět smál;

nu, kousek redaktora z jeho očí hledí, – – chlapíčku, víš už, co je kriminál? Kdybych jen věděla, jak heslo jeho zní, co asi on v něm prones’ za kuráž, – –

však tuhle leží před ním „Listy Národní“ a to bude nejspíše Grégr náš. Nu, ty jsi, chudáčku náš, dost dlouho už seděl – ba divná věc, že jsem to neuhodla hned,

vždyť, když se fotografovat dal, snad to věděl, a proto si už napřed na obrázku sed’. No, tohle je kus těla, to si nechám líbit, i že tě něco’! totě český Maecenáš,

co dovede tak velké sumy skoro – slíbit, že by byl malém vyhrál cenu Hálek náš. Hej hoši, kde jste kdo, ať věnce vije, a chceš-li, vlasti, dát mu vděčný dar:

vystav mu vlastenecký pivovár buď z „Svatoboru“, aneb na akcie! Ah, tu je Daliborka, a tu Dalibor, a tenhle pořádal nám besedy,

tenhle se skrýval kdysi za „Pozor“ a věšel mnohým na nos medvědy. Nu, není z jinačích, je jako jiní, Bůh mu to odpusť: nevěděl, co číní.

„„Ó nejsem jen tak leccos vám! Na moutě – jak vám povídám: neb veliký byl Bonapart – však mnou by býval na capart!““

Ha, ha, ha, ty bys mu byl, strejče, dal, třeba se zažehnal byl posvěcenou křídou, vždyť to už Laudon tenkrát povídal: „Na Bonaparta patřil Přerhof se svým invalidou!

Vždyť, když jsi „Vysloužilce“ deklamoval, všechněm jsi duši v těle přimrazil, plácalo všecko, jak by bombardoval, a ostatek jsi smíchem porazil.

Jen nám své vtipy třeba na berličkách nos, ty jsi a vždycky budeš kapitální kos! Musím se smát sic, tohohle když vidím; a jak tu stojí, každý by to řek’,

že má sto rarášků ten Vilímek – – a seká do těch pánů Franců, kulturníků i samozvanců, ba ani těch tam nahoře se nebojí,

co se jím stále caviků jen nastrojí – – – jak jsem už prála, ráda ho sic vidím, a však ten jeho kriminál, a co mu přiložily ještě dál,

za to se věru z gruntu srdce – klidím, a v těle celém jak bych měla rtuť, dostávám na ty paragrafy chuť – – že bych jím, – – a však, co pomoc.

Nás je jen pár a paragrafů předce moc, a tady je to vidět, ty co mohou: ten zde má pouta na rukou i nohou, tady je Vávra, Moser, pater Štulc,

a Strauch a jiný kandidát. I aby toho muže sepral kat, – jaká to může býti útěcha, přidat si Skrejšovského k nim a Bozděcha!

Nu tohle to je hezká nadělená a časův našich pěkné znamení: za chleb, jejž od nich má vlast opuštěná, za chleb ten dáno jim je kamení.

Však – – nemýlímli se – – můj muž se vrací, a tu bych měla už se odklídit, než, nač ho také v tom chtít ošidit, ve vzdávání slávy rozdělme si práci:

Můj muž ať zřejmě slaví „výtečníky,“ ačkoliv dlouhé měřítko on brává, já pak jim jmenem žen všech nesu díky, volajíc ze srdce jim slavně slavné: „Sláva!“