Když nás poslednikrát oba
svatvečerní svedla doba,
mrak nám zakryl měsíček;
větříčkové kol nás hráli,
a na nebes modré dáli
skrovně bylo hvězdiček.
Jen ta krásná večernice
skvěla se co jasná svíce
v temnou, smutnou kolem noc:
duch můj též byl smutku bytem,
avšak její skvělým svitem
přemohl jsem želu moc.
Jen ta tichá večernice
zářila mi v žhavé líce,
v prsou bouř – a víření:
A hle její tichou září
zanik žár z mých rudých tváří,
v prsa vešlo ztišení.
Jen ta věrná večernice
putující u měsíce
na mne dolů svítila:
jakby žal dvou věrných duší,
kterým osud blaho ruší
sama jsouc – též cítila.
Aj ty šťastná večernice
ty necítíš žalu více,
s lunou plujíc oblohou:
já však ptám se marně posud,
mne kdy s dívkou svede osud,
zhojí duši ubohou!