Přes hory a doly vrká holubice,
že jí rodných strání nedopřáno více;
nedopřáno strání, uchvátil ji cizí,
oj což v zajetí jí bodrost, půvab mizí!
A ne holubice, a to píseň stená,
píseň, dcera česká, vlasti unešená.
Stená, naříká si, do hradu že dána
ta, co na luzích jen, v hájích odchována!
Stená, naříká si, cizota ji souží,
po národu zpěvném, po hájích si touží.
Hoj, což je ten národ posud jinoch jarý,
s písní, dcerou vlasti, pojí zvyk ho starý.
Němý je však soused, němý Zbyhoň krádce,
vysvobodí jinoch milou z ruky zrádce,
Vysvobodí milou, po níž smuten kvílí,
plesej holubičko, jinoch zkusí síly!