Na návrší kaple stojí,
hlídač pusté samoty,
k ní jde stařec v plné zbroji,
jde do kůru temnoty.
Rakve předkův v dlouhé řadě
podél chodby přítemné,
a v hrobových síní chladě
zní zvuk písně tajemné.
„Slyším hlas váš, vaši radu,
stateční mí předkové,
vím, že ukončit mám řadu,
v této hrobce rodové.“
V chladné hrobce v zadu stojí
prázdná rakev, smrti byt;
do té složil hlavu svoji, –
pod hlavu kovový štít.
Zavřel oči a do ruky
vtiskl jílec mečový:
ztichly duchův písně zvuky –
nastal poklid hrobový.