Uzříšli kvítek, přítelkyně má,
za ranní rosy, za ranního vánku:
věz, že ten kvítek, jenž tě zajímá,
tráví jak Ty – věk posud za červánků.
A když se slunko výše pozvedá,
obrací vstříc mu outlé lístky svoje
a prosedně naň k nebi pohlédá: – –
tušíť snad kvítek příštího dne znoje.
Co ale dcero v kvítku spočívá
vložil Tvůj Bůh též v Tvoji outlou duši:
hlubokýmť citem dívka oplývá,
lépe než muži změnu štěstí tuší.
Sklíčí-li Tě kdy, dcero, tušení,
že hrozí zmar snad duše blahobytu:
o neustávej, pro Bůh, v modlení
a hleď jako kvítek, vzhůru – ku blankytu.