Upomínka je číš’ vody pramenité,
nám po tuhém boji s světem podaná;
upomínka jest nám milou družkou v mládí,
jež i starci důvěrně je oddaná.
Upomínka večerní jsou červánkové,
po letním dnu dálný obzor zlatící:
tichý potůček to, který hrčením svým
pouť nám snadní a svět tvoří květnicí.
Upomínka krajina je utěšená,
na níž měsíček dlí se svou jasností,
upomínka zpěv je, který dozněv dávno
ještě v ohlase nás plní blahostí.
Upomínka je jak harfa eolická,
jejíž struny prst neznámý ladivá,
upomínka stráň je luzně osloněná,
odkud zrak se v dalné kraje ztápivá.
Upomínka je jak hvězda, která z mraků
bouřné přítomnosti záříc lahodí,
je jak anjel míru, který v usmívání
nazpět k uprchlému štěstí provodí.
Upomínka jest jak živé břečtanovi,
jenž své loubí po starých zděch rozhostí,
potápěč to, který nám ze proudu časů
vynáší co perle prchlé radosti.