Hudby zvuk zní skvělou síní,
české srdce zahřívá,
a v tom srdci blažená se
úpominka ozývá:
ozývej se, ozývej,
jako píseň k dívkám spěj.
„Prosím slečno o taneček!“
„„díky, nejsem zadaná““
a že v očku jejím stála
blahost jakás tajená,
polo ved’ jsem, polo nes’
dívku tu na polonais.
Zněla polka; v polou těla
rámě jsem jí ovinul,
půl že očkem na mne zřela,
vrh’ jsem na ni také půl,
tu však volky nevolky
srdce vsel jsem u polky.
Co však zlý duch nechtěl míti,
cizého cos zahrál kůr:
dívce mé se kdosi klonil
řka, že tančí a la cour;
kliď se s kurou, jdi mi s ní:
toť mně strašák moderní!
Byl jsem zmaten, byl jsem smuten,
dívka že mne podvedla;
tu však ona švitořivě
vedle mne si usedla;
tu jsem s slastí nebeskou
seděl s ní svou sousedskou.
Jak jsem vesel se sousedkou
při čtveračce*) čtveračil,
jak jsem hrdě k své se dívce
konečně i přitočil,
když mne s tváří sklopenou
vyzvala na volenou!
Taková však volená se
do hrobu až tančívá:
vždyť jsme svoji, naše láska
nám co hudba zavznívá.
Zavznívej jen, zavznívej,
a můj pozdrav dívkám vzdej!