V dědině tiché, osamělé žil starý koňař se synkem; koňař ten jezdil v zemi celé, synek však nesměl s tatínkem.
„Tys, mílý synku, ještě mladý, ještě ti není sedm let, poslechni hošku mojí rady, nespěchej příliš v bouřný svět.
Mnohé jsou v světě dravé šelmy, lvi, tygří, vlci, medvědi, po lidské krvi žízní velmi, na mládí, stáří nehledí.“
Však divná věc, teď teprv děcko nemohlo strachy ani spát, sháněl-li otec k cestě všecko, počalo vždycky naříkat.
„Nuž, tedy budiž,“ otec praví, když jednou zase z domu šel, „pojď se mnou, když tě to tak baví, však věz, žes tomu sám jen chtěl!“
A sotva byli za vesnici a chtěli se už k lesu dát, bral se tu zvolna přes silnici hajného hafan Lomihnát.
„Však já tě odnaučím brzy,“ – myslí si otec v duchu svém, – „že tě to cestování zmrzí, až postraším tě hafanem.“
A potom na hošíka vzhledne: „Ach zpátky, hochu, lvice zde!“ Hošík tu ztrne, tvář mu zbledne, a mráz celého obejde.
„Ach otče můj, ach otče drahý,“ zvolá a k otci vine se, „teď jsem u cíle vší své snahy, teď, co jsem chtíval, stane se!
Bál jsem se, když tak světem chodíš, a měl jsem ti to nevděkem – – dnes však se, když mne lvici hodíš, zachovat můžeš útěkem!“
I ztrnul otec, zůstal státi a v slzách dítě objímá: jak mám takovou lásku zváti, která si smrti nevšímá?
Cookies on Poetry Cove