Kolik se v noci hvězdiček
s blankytu na nás dívá,
s každičké anjel strážníček
z nás některému kývá.
Podej mi dítě ručku svou,
k prvnímu světem kroku,
ty dívko s tváří rumělou,
s důvěrou blahou v oku.
Ty mládče, jehož plamená
touha je, lidstvu prospět,
i ty stařenko shrbená: – –
vesele hleďte na svět.
Ten Bůh, jenž orla v úskalí
a lilji v poli chrání,
ten Tvůrce, jemuž, kdy velí,
se davy světů sklání:
Ten rozsel hvězdy v prostorech
a anjelů svých kůry
rozeslal po všech hvězdách těch,
by pohlíželi s hůry.
A s prvním slunce úsvitem
snesou se dolů k lidem,
a sypou tiše nad bytem
každému štěstí s klidem.
A tichým očka dotknutím
probouzej’ spící děcko
a dívce lehkým dotknutím
daj’ ve snách blaho všecko.
I střehou v citů směsici
mladíka před zlým chtíčem
a bdí nad bábou, sedící
nad starým nebeklíčem.
A tak co hvězdy provodní
vedou lid po vši dobu,
svítíce lásky pochodní
od kolébky až k hrobu.
Když shasla která z hvězdiček
a padá k zemi s hůry:
pro duší jde to strážníček,
vzít ji v nebeské kůry.