Ve vsi bylo posvícení;
představený hosti měl,
mezi nimiž se též Tomeš,
starý ovčák, nacházel.
Když si za stůl zasedali,
„dobré chuti“ každý přál,
„zdrávi jedli,“ „mnoho hladu“ –
a podobnou vedli dál.
Jenom ovčák sám byl z jiných,
dřív než za stůl zasedl,
odříkal svou modlitbičku,
bez níž nikdy nejedl.
Vejrostkové sobě mrkli,
počali se v duchu smát
a konečně hlasitě též
ovčáka si dobírat.
Jeden pravil: „jak to, stejče,
že tak pořád zdravý jste?“
„Toho sytí – pravil druhý –
otčenášky zajisté.“
„Vy jste, stejče – ptal se třetí, –
ze starého vydání?
u vás nesmí prý jíst nikdo
bez křížů a říkání?“
„I uchovej – ovčák na to, –
u mne je to míchané:
jedni se dle staré módy
modlí jako křesťané,
berani však a můj pejsek
po nové už módě jsou:
bez modlení polykají
každý tu večeři svou.“