Osudem stíhán bloudí světem
uštvaný psanec, vlasti syn,
a marně čeká spásy jitra,
kdy vyslyší jej Hospodin.
Zapoměl Bůh se nad národem,
v okovy sepjal svobodu,
a navždy z vlasti vyobcován
nejlepší květ je národu.
Pod cizým nebem, v cizých lesích,
cizým napájen pramenem,
musí vzít za vděk za dne hladem
a v noci chladným kamenem.
Opuštěn, neznán, klesl na zem,
u moře na zem, unaven,
poutnickou hůl svou poodložil
a Bůh mu přítele dal – sen.
I viděl nebe otevřené
po zlatých stupních anjely,
a balsám nebeský naň kanul,
co rány v srdcí zacelí.
I chutě chopil se své hole,
když zasvítla mu jitřenka:
jej mezi chladným lidstvem hřeje
na blažený sen myšlenka.
Ač štván je ode dveří k dveřím,
že není u ních domovem, – –
jest šťasten, že svůj ráj i domov
i vlast můž’ nosit v srdci svém.