Sedlák nebo král?

V Záboří je pořekadlo o tom kdoby nesmekal; každý totiž se ho táže, je-li sedlák nebo král.

Záborští si vypravují, jak král Jiří z Poděbrad na honech vždy dlíval u ních a jak měl jej každý rád.

Jednou také o těch honech, když se den už naklonil, navracel se Jiří z lovu a sedláčka dohonil.

Družinu svou vzadu nechav, brzy hovor zapředl, a sedláček vypravoval, proč ze své vsi vybředl.

Pravil, že sem z dálky přišel, že má času na mále, ale že jde schválně z domu podívat se na krále.

„Toť ti bude velmi snadno, – Jiřík na to zase řek’ – hleď, aby ses jednou dostal do Záboří na zámek.“

Tím mi není spomožíno, – sedlák mrzut namítal, na zámku je prý těch pánů, že nelze říc’, kdo je král.

„Také v tom je snadná pomoc, – Jiřík opět odvětí, – pojď jen se mnou, já tam též jdu, můžeš krále viděti.“

„Na zámku pak pozor dávej na každého člověka, když vše smeká a se kloní, jediný kral nesmeká.“

Tak šli oba po Záboří v hovoru svém pořád dál: sedlák kráčel hezky v pravo a po levé jemu král.

Všude stojí lidu plno, v oknech, ba i po střeše a vše smeká, slávu volá v opravdové útěše.

Sedláček je u vidění, hledí sem a hledí tam a věru, vše smeká před ním, nemámí-li zlý jej klam.

A což teprv, když šli k zámku sedláček byl v nesnázi: panstvo i lid slávu jásá a hudba je provází.

Zděšen sáhá sobě sedlák na klobouk i na habit zda-li sám snad není králem chce se chudák přesvědčit.

„Jářku, strejčku, – já bych prosil – posléz z hrdla vypraví, – jeden z nás musí být králem, buďto já anebo vy.

Všechen lid je samá úcta, činí pokoření svá, a co všecko vůkol smeká, Nesmekáme jen my dva“.

Usmál se král a šel dále, i lid v Zaboři se smál a ptá se, když nesmeká kdo, jeli sedlák nebo král.